Po střeše nahoru, po střeše dolů 2. díl

 

V táboře pod Everestem strávili členové expedice tři dny. Byli tam vlastně jediní hosté. Sezona totiž měla začít až za tři týdny. Rádi by se potkali s dalšími expedicemi, třeba proto, aby se s jejich pomocí dostali lépe k internetu a mohli dát o sobě vědě, ale místo toho prožívali spíše ticho pod velehorami. Nicméně úplně sami nebyli. Setkávali se  s domorodci, kteří se v této oblasti snaží obchodovat se suvenýry, které vyrábějí z místních zdrojů. Například náramky tvoří z kostí jaků. „Jeden jsem si koupil. Je to originál ruční práce a ta se cení. Stejné věci můžete koupit i v turistických centrech pod horami, ale to jsou už jen repliky a tuctové zboží z Číny,“ říká David Koribský.

Další cesta vedla zpod Everestu do Tingri a dál do městečka Shiga. Denní porce 63 kilometrů. Expedice minula místo, kde se staví „dálnice“ k základnímu táboru. Po ní bude ze Shigy putovat pod Everest olympijský oheň.

Pak už čekala asi jedna z nejtěžších zkoušek – výjezd na Gyotso Pass. Cesta dlouhá 84 kilometrů vedla doslova bez pár metrů jen a jen do kopce. Převýšení činilo 1 500 metrů. „Bylo to úmorné. Stezka pořád jenom stoupala a foukal proti nám ledový vítr. Jeli jsme to celý den. Tady jsem málem přišel o nohu,“ vzpomíná Koribský.

Co se stalo? Někde cestou se asi namočil v kaluži. Ani o tom nevěděl a nevěnoval tomu pozornost. Ale jen do chvíle, kdy mu místo nohy zůstal bezcitný kus ledu. Rozmrazování trvalo dvě hodiny. Tření a klasické metody nepomáhaly. Záchrana přišla v okamžiku, kdy k bezmocnému Davidovi přijelo doprovodné vozidlo. Ve výbavě mělo speciální hmotu, která se během pěti vteřin zahřeje na sedmdesát pět stupňů. Pak se konečně podařilo nohu rozhýbat.

„Běhalo mi hlavou, že to není dobrá situace. Vzpomněl jsem si vyprávění horolezců a na případy, které měly špatný konec,“  přiznal David.

Pak už chlapy na kolech čekalo posledních deset kilometrů. „Bylo to brnkání na nervy. Viděli jsme cíl – bránu na vrcholu hory, a pořád jsme k ní nemohli dojet. Zdálo se, že za každou příští zatáčkou si už na ni sáhneme, ale ona byla pořád stejně daleko,“ postěžoval si druhý jezdec Martin Gremlica.

„Tak jsem si připomněl radu, kterou mi dřív  dali kamarádi: tupě sleduj okraj cesty, nikam se moc nerozhlížej, je to jenom kopec, a když jsi dojel až sem, musíš jednou dorazit i na konec,“ přidal postřeh Koribský.

Brána Gyotso Pass byla nejvyšším bodem (5248 metrů), kam výprava vystoupala. Dojezd byl velkolepý. U brány vítali hanácké cyklisty turisté, kteří tam jezdí džípama na vyhlídku. „Fotili nás a asi nás považovali za úplné blázny, že jsme se zrovna na to místo vypravili na kolech. Pro nás to ale bylo obrovské vítězství. A hlavně jsme věděli, že ten den už pojedeme jen z kopce. Uklidili jsme se trochu do ticha a kochali jsme se pohledem na Himaláje,“ popsal finále Koribský.

Cesta do údolí pak byla hodně příkrá. Výprava musela několikrát zastavit u vody a chladit brzdy doprovodného vozidla. „Pak jsem dojeli do takové vesničky uprostřed ničeho. Zajímavá byla asi jen tím, že tam přespávají řidiči kamionů. Praštili jsem sebou a spali jsme také,“ říká Gremlica.

Přišel další den a porce 96 kilometrů. Docela paráda – etapa po rovince a sbírání sil. Na cestě si jezdci vychutnali i zastavení v malé hospůdce. Zase je tam považovali za raritu. A protože se místním Hanáci zalíbili, pohostili je čajem (což se nedalo odmítnout) a navrch přidali instantní pivo. Příprava byla jednoduchá: do vody se nasype bílý prášek a zamíchá. Chuť to má jako burčák. „Je to místní specialita, dokonce se prý nějak vyrábí i z mléka, ale je dost silný, tak jsme to nějakou půlhodinku rozdýchávali, ale nebylo kam spěchat,“ směje se Koribský.

Po dojezdu navštívili cyklisté buddhistický klášter, který je současně místem pro volbu paušalámy, druhého muže po dalajlámovi. „Dýchla tam na nás mystika buddhismu,“ přiznali. Také další dýchnutí bylo až mystické: dva dny odpočinku, přístup na internet, poslání zpráv domů a hygienická očista: „Sundali jsme ze sebe asi třímilimetrový krunýř prachu, bláta a špíny. Vyluhovali jsme se a po pár hodinách to z nás odkapalo.“

Svěží expedice potom vyrazila do Lhasy. Měla na vybranou dvě cesty: první, ne příliš zajímavou, oficiální a hlavně povolenou trasu – a druhou, po staré cestě, která se používala dřív, teď se ale opravuje a není povolené ji používat. Tak jako všude ale zákazy lákají. Také naši dobrodruzi zvolili zakázanou silnici.

„Věděli jsme, že se po ní cestuje, a to nejvíc v noci, aby hříšníci snížili riziko možných zádrhelů. Jeli jsme autem, abychom měli úsek co nejrychleji za sebou. Bohužel jsme narazili. Na muže v uniformách, na čínskou armádu. Vojáci nám zatarasili cestu buldozerem, abychom je neobjeli. Začali jsme smlouvat, jak ze šlamastyky ven. Nechtěli jsme naletět a hledali jsme nejvyššího velitele, abychom ho mohli správně podplatit. Posílali nás od čerta k ďáblu. Trvalo to pět hodin. Konec byl ale úspěšný – náčelník chtěl za průjezd deset dolarů. To byla směšná částka a zároveň dobrý obchod,“ popsal potíže David Koribský.

Dobrý obchod to byl i proto, že se tak výpravě otevřela cesta k posvátnému jezeru Yomoto, které v žádném případě nechtěla vynechat, a kam ani mnozí průvodci, ze strachu ze sankcí, raději ani nejezdí.  Dobře si tam rozuměli s místními Tibeťany a provedli s nimi i pochybný výměnný kšeftík. „Ti lidé strašně chtěli naše pistácie a nabídli nám za ně nějaké místní houby. Obchod jsme udělali, slušně jsme poděkovali, ale houby jsme se neodvážili pozřít. Dva dny jsme je vozili v batohu, a když už bylo jisté, že jsme na místě, kde se nikdo z našich obchodních partnerů nikdy nevyskytne, tak jsme je s úlevou vyhodili,“ přidal střípek do mozaiky cesty Gremlica.

Od jezera do Lhasy zbývalo už jen 135 kilometrů. Byla to příjemná cesta a hezké loučení s Himalájem. Lhasa leží 3 700 metrů nad mořem. Už kus cesty před ní je vidět, že je to důležité město. Hustý provoz na silnicích zaskočil i naši expedici: „Přijeli jsme do civilizace.“

Příjezd do Lhasy: odpoledne 5. září 2007. Datum je důležité, protože to byl oficiální cíl expedice Frienship Highway. Nicméně ještě jedna etapa zůstala otevřena, a to výlet na dva dny k jezeru Namtso, což je druhá největší ikona Tibetu hned po Everestu.

„Jezero je ve výšce 4 700 metrů nad mořem a má překrásnou scenérii. Jsou tam vlny jak na moři a celé je obklopené sedmitisícovými horami. Na cestě k němu nás sužovala chumelenice, mráz a náledí. Byl to ale zážitek. Poblíž jsou navíc termální prameny, takže jsme se ve výšce čtyři a půl tisíce metrů vykoupali v horké vodě. Voda měla padesát stupňů, mráz deset,“ zapsal si do deníku Koribský.

Z Lhasy odjela expedice do Číny, směr další dobrodružství. Od svých průvodců-řidičů dostali Hanáci na cestu bílé šály. „Oni si tam člověka moc váží a dávají to najevo. Bílá šála je symbolem největšího přátelství. Sbohem Tibete.“

Pokračování....